Josef Hladký

Na konci sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let minulého století se československý plavecký sport mohl chlubit několika závodníky výbor­né evropské i světové úrovně. Jejich hlavním představitelem byl nejprve Bratislavan Miloslav Rolko. Ten však společně s dalšími našimi předními závodníky v době, kdy byl na vrcholu své výkonnosti, emigroval. V předolympijském cyklu před letními hrami v Los Angeles 1984 převzal jeho žezlo Josef Hladký.

Syn boxera, bratr slavné plavkyně

Sportovní vlohy a zdravou ctižádost zdědil Josef Hladký po svém otci Jozefovi, rodákovi z Piešťan, který se ještě předtím, než trvale přesídlil do Pra­hy, stal mistrem Slovenska v boxu
v těžké váze. Jozef Hladký své katego­rii samozřejmě odpovídal tělesnou hmotností, výškou však ne tak docela. 176 cm sice nebylo kdovíjak málo, ovšem jeho soupeři byli většinou pod­statně vyšší postavy. Relativně nižší vzrůst a také kratší ruce však doháněl tento vyučený kuchař skvělou pohyblivostí a dokonalou technikou.

Jeho syn Josef se narodil jako třetí dítě v rodině. Měl dvě sestry. Marie byla starší o osm let, Helena o dva. V polovině roku 1962, kdy přišlo nejmladší dítě Hladkých na svět, bydleli všichni, rodiče, tři děti a s nimi ještě babička, v ulici Pod kaštany na rozhraní Letné a starého Bubenče. V sice hezkém prostředí, co se místa týká, ovšem v bytě o jedné místnosti bez vody, plynu i bez příslušenství na pouhých patnácti čtverečních metrech. Ale hned v srpnu, dva měsíce po narození malého Jožky, jak mu doma říkali, se všichni odstěhovali do čtyřpokojového bytu ve Strašnicích. Právě odtud, o nějaký ten rok později, odcházeli společně Helena a Josef, většinou ještě napůl spící, před pátou hodinou ráno na plavecký trénink.

Ke sportu vedl Helenu a malého Josefa hlavně otec. Helena, narozená v roce 1960, byla vynikající plavkyně. Její jméno vešlo do povědomí naší sportovní veřejnosti pochopitelně dříve než Josefovo. Ve čtrnácti letech už byla československou reprezentantkou. V šestnácti se stala první naší závod­nicí, která dokázala zaplavat 100 metrů volný způsob pod jednu minutu. Při mezistátním utkání ČSSR - Bulharsko v pražském Podolí dosáhla skvělé­ho času 59,8 sekund. Tehdy u nás kralovala postupně na všech kraulových tratích. Až příliš brzy, v pouhých osmnácti letech, kdy většina ostatních je teprve na samém počátku sportovní dráhy, závodnice plaveckého oddílu VŠ Praha svou kariéru dobrovolně ukončila. Přitom ještě ve svém úplně posled­ním závodě v životě překonala československý rekord na 200 metrů kraul.

Pro příznivce plavání a sportovní novináře, kteří ji k tomu, aby plavecký bazén v žádném případě ještě neopouštěla, aby si to rozmyslela, přemlouva­li i na stránkách deníků, to bylo nepochopitelné. Za Heleniným nečekaným rozhodnutím však byly hned dva důvody. Dlouhodobé nedorozumění s je­jím trenérem a také velká obava z toho, že ztratí ženskost. Byla dost vysoká a velmi dobře si uvědomovala, že jí tréninkem a závoděním postava znač­ně zmohutněla. I když Helena Hladká určitě mohla dosáhnout ještě mno­ha skvělých výsledků, nikdy svého radikálního a pro plavecké odborníky i sportovní veřejnost nečekaného kroku nelitovala.

Rolkovým nástupcem

Josef šel v sestřiných stopách v souladu se svým věkem s dvouletým zpoždě­ním. Stejně jako ona chodil do sportovní školy na Vinohradech v Sázavské ulici a závodně začal plavat v Bohemians. Helena pro něho byla vzorem, ale nechtěl se jí pouze vyrovnat. Chtěl ji ve všech směrech překonat. Dlouho cítil, že je doma jako ten nejmladší považován tak trochu za jakéhosi rodin­ného mazlíčka. S tím se nechtěl smířit. Na rozdíl od Heleny však dlouho téměř nerostl. Ne a ne se pořádně vytáhnout. Ještě ve čtrnácti letech byl na svůj věk dosti malý. V rodině panovaly jisté obavy, že se v tomto ohledu bude podobat svému nepříliš vysokému tatínkovi, což by bylo na plavce pře­ce jen dost málo. Jak se ale později ukázalo, byly to obavy naprosto zbyteč­né. Dotáhl to na 190 cm. Pro sport, který si zvolil, to byla ideální výška.

Pro rodiče, hlavně pro otce, bylo sportování jejich dětí téměř vším. Panu Hladkému neuniklo nic, co se o nich kdy v novinách nebo časopisech na­psalo. Každý článek, ale i jakoukoli sebemenší zmínku související s jejich závoděním zaznamenal, vystřihl a pečlivě nalepil. S manželkou chodili na všechny jejich závody. Když Helena s plaváním skončila, začalo se v rodině pochopitelně všechno točit kolem Jožky. Paní Hladká byla ráda, že na roz­díl od manžela, jehož boxování nesla vždy velmi těžce, dělaly její děti sport, který se jí velice líbil. Vždycky ale říkala, že nejkrásněji, nejpěknějším sty­lem neplavali kupodivu ani Josef, ani Helena, mnohonásobní českoslovenští rekordmani a mistři republiky, nýbrž nejstarší z jejích dětí - Marie. Ta ale nikdy nezávodila a o sportovní kariéru vůbec nestála.

Josef už mezitím nebyl neznámým plavcem. Také se o něm přestalo mluvit pouze jako o bratrovi Heleny Hladké. V našich bazénech sice ještě stále kraloval Miloslav Rolko, v plaveckém světě zvaný Miťo, ale Josef mu začínal notně šlapat na paty. Nejvíce se mu dařilo na polohových tratích, kde se postupně plavou všechny čtyři plavecké styly - tedy motýlek, znak, prsa a kraul kde mohl nejlépe uplatnit svou všestrannost. Byl rovněž čle­nem reprezentační polohové štafety, s níž se počítalo pro letní olympijské hry v roce 1980 v Moskvě. Jenže pořad jednotlivých disciplín tam byl pro nás rozepsán tak nešťastně, že závod naší štafety kolidoval s individuálními starty Miloslava Roka. A ty měly z hlediska československé reprezentace přednost. Naše štafeta proto do Moskvy neodcestovala; Československo tuto disciplínu prostě neobeslalo. Tak přišel Josef Hladký poprvé o olympij­ské hry. A zdaleka ne naposled.

Evropské medaile

Doma šel od jednoho úspěchu k druhému. V krátkém polohovém závodě na 200 metrů i v dlouhém na 400 metrů překonal jako devatenáctiletý už i vynikající československé rekordy Miloslava Rolka. Ten v té době již nebyl občanem Československa. Po emigraci žil v USA, kde studoval na univerzi­tě a zároveň pokračoval v plavecké kariéře.

Josefu Hladkému, stejné jako určitou dobu předtím Rolkovi, v té době domácí konkurence absolutně nestačila. V našich bazénech své soupeře hravě porážel. Stále úspěšněji si také vedl na nejvýznamnějších evropských i světových závodech. V roce 1981 se zúčastnil svého prvního evropského šampionátu, který se konal v září ve Splitu. V polohovém závodě na 200 metrů se z rozplaveb probojoval do semifinále a ze semifinále do finále mezi osmičku nejlepších. V nejdůležitějším momentu své dosavadní kariéry pod­lehl pouze dvěma soupeřům - Alexandru Sidorenkovi ze Sovětského svazu a Italovi Giovannimu Franceschimu. Překonal tak sestru Helenu, byl teď nejúspěšnějším sportovcem v rodině. O tom nebylo pochyb.

Ve dvaceti letech už byl ostříleným závodníkem evropské i světové extra - třídy. Dokázal vítězit nebo obsazovat jedno z nejpřednějších míst i na těch nejsilněji obsazených mezinárodních mítincích.

V roce 1982 doplaval na mistrovství světa v Guayaquilu v Ekvádo­ru v nejtěžší možné konkurenci pátý. Na mistrovství Evropy v roce 1983 v Římě byl na své oblíbené dvoustovce v polohovém závodě opět třetí. Znovu se před něho dostal pouze Ital Franceschi, který tentokrát zvítězil, a také Jens-Peter Berndt z Německé demokratické republiky. Bronzovou medaili tenkrát vybojoval také na delší trati, na čtyřstovce, a to časem 4:23,52. Ten je stále, i po neuvěřitelných jedenatřiceti letech, rekordem České republiky. Je vlastně přesně stejně starý jako dosud platný světový rekord naší legendární atletky Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 metrů.

Josef si tedy přivezl ze svého druhého šampionátu na starém kontinentu medaile dvě. Československá republika na těchto dvou evropských mistrovstvích za jeho účasti figurovala
v celkovém pořadí zemí podle medailového zisku ve Splitu na dvanáctém a v Římě na třináctém místě. V obou případech pouze zásluhou Josefa Hladkého. Nebýt jeho, byla by v tomto hodnocení na našem bodovém kontě čistá nula.

Ztracená olympijská šance

Bylo zřejmé, že Josef Hladký zúročuje léta tvrdého tréninku. Věřil také, že se vrcholem jeho kariéry stanou letní olympijské hry 1984 v Los Angeles. Ty se měly v USA konat poprvé po dvaapadesáti letech. Navíc ve stejném městě jako předtím v roce 1932, kdy pouhých sedm československých spor­tovců vybojovalo pět medailí. Josef Hladký byl spolu s vynikajícím sloven­ským kraulařem Marcelem Gérym naší největší plaveckou nadějí. Oba byli ve skvělé formě, kterou si načasovali právě pro tuto příležitost. Měli šanci, stejně jako mnoho jiných našich sportovců, na životní úspěch.

Jenže nejvýznamnější a nejprestižnější měření sil sportovců celého svě­ta, které se koná jednou za čtyři roky, Sovětský svaz a země v jejím područí v roce 1984 bojkotovaly. Byla to nepochybně dlouho připravovaná odveta za předcházející olympiádu v Moskvě, jíž se na znamení protestu proti inva­zi sovětských vojsk do Afghánistánu nezúčastnilo 65 zemí v čele se Spoje­nými státy americkými.

Když se Josef dověděl, že se českoslovenští sportovci k bojkotu SSSR při­pojují a do kalifornského města neodjedou, byla to pro něho těžká rána. Ne pouze proto, že mohl na této olympiádě uspět, ale vůbec - chtěl být prostě „při tom". Už od dětství, kdy v mrazivých zimních ránech čekal prokřehlý a nevyspalý na autobus, kterým jezdil na trénink, to byl jeho největší a nejkrásnější sen... Tak se hry v Los Angeles nestaly vyvrcholením sportovního úsilí mnoha závodníků, nýbrž bolavým, pro některé nejbolavějším bodem jejich kariéry. Josef Hladký nebyl výjimkou.

Nedostavil se k odletu

Rok po olympiádě, které se nemohl zúčastnit, získal na dalším evropském Šampionátu v norském Oslu v osobním polohovém závodě na 200 metrů dokonce stříbrnou medaili. O pouhých devět desetin sekundy podlehl vítěz­nému Maďarovi Tamási Dárnyimu, který byl později skutečně výjimečným fenoménem evropských i světových bazénů. Porazil však i výborného Pete­ra Bermela ze SRN, jenž byl třetí. V následující sezoně, to se psal rok 1986, odjel na mistrovství světa do Madridu. Sedmé místo na dvoustovce bylo velmi dobré, ale jeho trochu zklamalo. Cítil, že měl určitě na víc. Uvědomil si také, respektive si to asi poprvé naplno připustil, že doma je už nějakou dobu považován za neperspektivního závodníka.

Kromě toho na něho v jeho oddílu Rudá hvězda Praha, kde byl veden jako civilní zaměstnanec ministerstva vnitra, tlačili, aby vstoupil do KSČ. Vyžadovali po něm daleko větší „politickou angažovanost" a přesvědčovali ho, že je nezbytné, aby se stal příslušníkem SNB. Jenže on chtěl dál závodit.

A tím, k čemu ho nutili, se vůbec nechtěl zabývat. Věřil, že se mu do třetice konečně podaří zúčastnit olympijských her. Ty se měly konat v roce 1988 v jihokorejském hlavním městě Soulu. „Politicky se angažovat" neměl ani trochu v úmyslu. V žádném případě nemínil stát se „esenbákem" a už vůbec nečlenem komunistické strany. Na světový šampionát v roce 1986 do Mad­ridu odjížděl s tím, že už se do Československa patrně nevrátí. O emigraci ostatně uvažoval mnohem dříve. Od roku 1982, kdy po mezistátním utkání s Německou spolkovou republikou v Sindelfingenu zůstali na Západě hned čtyři naši reprezentanti. Kromě Miloslava Rolka ještě další vynikající zá­vodníci - Vlastimil Černý, Josef Kuf a Tereza Vrtišková. Pátý, Josef Hladký, by byl s nimi „držel basu" už tenkrát. Měl však doma děvče. Velkou lásku, kterou prostě nemohl opustit. Teď byl tento vztah minulostí...

O čtyři roky později po skončení mistrovství světa už se Josef Hladko k emigraci odhodlal. Poslední věta krátké poznámky Rudého práva ze dne 26.8.1986 o příjezdu našich závodníků z mistrovství světa zněla: „S výpravou československých plavců na světovém šampionátu v Madri­du se nevrátil Josef Hladký, který se nedostavil k odletu."

V plaveckém středisku v Heidelbergu

V hlavním městě Španělska se Josef Hladký vydal na zdejší velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Tam požádal o udělení azylu. Jako známý a úspěšný sportovec se setkal s okamžitým pochopením. Několik prvních dnů bydlel v madridském bytě jednoho z pracovníků ambasády a brzy nato obdržel krátkodobou státní příslušnost SRN. Poté ho diplomatické auto s pracovníky velvyslanectví odvezlo na letiště. Než vystoupil z vozu a vydal se k letadlu, jeho průvodci pro jistotu zkontrolovali, zdaje „čistý vzduch". Pak odletěl do SRN, kde už byl očekáván v plaveckém středisku v Heidel­bergu, ve Spolkové zemi Bádensko-Württembersko.

Sestry Marii a Helenu jeho odchod příliš nepřekvapil. Z některých Josefo­vých náznaků na to byly připraveny. Horší to bylo s rodiči. Ti s tím naprosto nepočítali a nic nebylo platné, že jim dcery říkaly, že se tam Jožka bude mít lépe. Československé noviny tvrdily, že jeho emigrace je ještě o to horší, že je voják, což nebyla pravda. Základní vojenskou službu měl dávno za sebou. Do bytu manželů Hladkých se zakrátko vypravili i někteří vedoucí pracov­níci Rudé hvězdy Praha, včetně náčelníka oddílu Viléma Mudry. Několikrát se přišla vyptávat i Státní bezpečnost. Potom si oba rodiče, kteří si v prvních dnech i hodně poplakali, pozvali na výslech. Použili přitom osvědčenou metodu. Velice dlouho je předtím nechali čekat na chodbě. Nakonec jim navrhli, aby za synem odjeli a přemluvili ho k návratu do Prahy.

Dva měsíce nato, co se Josef nevrátil ze světového šampionátu, se Hladká a pan Hladký za ním do Heidelbergu skutečně vydali. Josef se tenkrát právě stěhoval z koleje, kde byl přechodně ubytován, do malé garsonky kterou dostal k užívání od plaveckého oddílu, jehož byl teď členem. Otec s matkou u něho byli asi tři dny. Pokoušeli se přesvědčit ho, že by bylo ne ­lepší, kdyby se s nimi vrátil do Prahy. Hlavně maminka ho k tomu zkou­šela několikrát přemluvit. Nakonec pochopila, otec už s tím byl smířen, že to nemá smysl. Že její syn má o své budoucnosti jasno, že prosté chce v Německu žít. Vrátili se sami, bez někdejšího mazlíčka rodiny. Ale přece jen dost uklidnění.

Olympijská Barcelona

Josef Hladký ve Spolkové republice pokračoval v plavecké kariéře. Několikrát se stal i mistrem země, ve které teď žil. Na olympijské hry do Soulu, až tam výkonnostně patřil, však ani tentokrát neodjel. Neměl ještě německé občanství. To dostal až o několik měsíců později, v prosinci 1988. V roce 1989 získal „doma" v Bonnu, už jako reprezentant SRN, na evropském šampionátu svou čtvrtou bronzovou medaili. Vytvořil také světový rekord na 100 metrů osobní polohový závod v pětadvacetimetrovém bazénu. A v roce 1991 se ve stejné disciplíně stal poprvé mistrem Evropy.
Ještě předtím však Jen pár týdnů po listopadu 1989 mohl slavit s rodiči a sestrami Vánoce v Praze. Domov ale už měl v Německu, tehdy právě sjed­noceném. Ve dvaadevadesátém byl jako čerstvý třicátník německým pla­veckým svazem nominován na další letní hry do Barcelony. Konečně se mu tedy podařilo, napočtvrté, závodit pod olympijskou vlajkou. A i když tam díru do světa neudělal, výkonnostní zenit měl, marná sláva, už za sebou, byl vděčný a šťastný, že se mu nakonec splnil velký sen. To, kvůli čemu se her chtěl zúčastnit především. A co mu řízením osudu, ne jeho vlastní vinou, nikdy předtím umožněno nebylo: zažít na vlastní kůži olympijskou atmo­sféru. Po návratu z katalánského města si řekl, že může svou sportovní kari­éru v klidu ukončit.

U bazénů zůstal

Teď ale teprve naplno pocítil, že osud emigranta není jednoduchý. Ani na něho v zemi, kde se rozhodl žít, nikdo nečekal. Lidé tu vyznávali úplně jiné životní hodnoty. Musel se postupně přeorientovat, musel si zvykat na rozdílnou mentalitu blízkého i vzdálenějšího okolí, o řeči nemluvě.

Dnes má Josef Hladký firmu s řadou zaměstnanců, která staví a instalu­je bazény. Ne ovšem ty, ve kterých dobrých dvacet let závodil, nýbrž rodin­né bazény, zahradní. V Německu také vystudoval střední školu. V Praze ji nedokončil, ale vyučil se elektrikářem. Žije ve městě Schwetzingenu poblíž Heidelbergu, v domě, který si sám postavil, V horním patře s rodinou byd­lí, dole má kancelář. Ženatý je od počátku devadesátých let. S manželkou Carolou, která je spisovatelka, se seznámil jako se svou soukromou učitel­kou angličtiny. Mají dospělého syna Julia a patnáctiletou dceru Pavlínu. „Když jsem přijel do Heidelbergu," říká, „ neuměl jsem ani slovo němec­ky. A bál jsem se, že se to ani nikdy nenaučím. Nakonec jsem se, až jsem se tomu sám divil, naučil rozumět i mluvit velmi rychle, Postupně jsem si v Německu dokonale zvykl. Jsem tu doma. Do Prahy ale jezdím často. Na sportovní kariéru, na mnoho krásných zážitků, které mi přinesla, vzpomínám rád. Tatínek už nežije, ale s maminkou i se sestrami Marií a Helenou se vídám pravidelně. Všichni jsme v neustálém kontaktu." Se stejnou odpovědností a zaujetím jako kdysi při plavání se Josef Hlad­ký, který je ještě stále českým rekordmanem, věnuje teď své rodině. A samo­zřejmě také firmě, která velmi dobře prosperuje.

Zdroj: Petr Feldstein - Utečenci 1939 – 1989: 25 příběhů sportovců, kteří odešli za svobodou
Popis: kniha, vázaná, 352 stran, 16,5 x 24,5 cm 

Rok vydání: 2014 (1. Vydání)
Anotace: Nová kniha významného novináře, redaktora a televizního dramaturga Petra Feldsteina nás seznamuje s osudy 25 českých a slovenských sportovců, kteří – mnohdy za dramatických okolností – opustili v letech 1939–1989 svou vlast a odešli sportovat i žít do zahraničí. 
Vedle příběhů známých jmen, jako Martiny Navrátilové, Vladimíra Zábrodského, Milana Drobného, Aleny Vrzáňové, Václava Nedomanského a dalších, v ní najdete také příběhy méně známé, ale možná ještě poutavější.

Fotoarchiv: Petra Schwarzová